Get to know your teacher: Slavomír Micienka
David: Dobrý den, mohl byste se prosím představit?
Pan Micienka: Jsem Slavo a učím fyziku a informatiku na škole Komenský.
David: Moje první otázka zní: Jak jste se dostal k fyzice, a bylo to přes školu?
Pan Micienka: Ako som sa dostal k fyzike? Zájem se u mě objevil, když jsem studoval na gymnáziu. Dařilo se mi ve fyzice, velice mě to bavilo, protože to bylo velmi logické a smysluplné. Na gymnáziu jsem dokonce prováděl speciální výzkum o rentgenových frekvencích. Dělali jsme pokus, při kterém jsme pomocí rentgenových frekvencí spočítali atomové vzdálenosti. To bylo v šestém ročníku gymnázia a už tehdy jsem spolupracoval s univerzitami. Univerzitám jsem posílal své výzkumy a už v té době jsem přednášel. Pak přišel můj poslední rok na gymnáziu, kdy jsem se musel rozhodnout, co budu studovat. Vybral jsem si fyziku, protože jsem moc jiných možností neměl. Studoval jsem odbornou fyziku v Praze na Matfyzu. Zabýval jsem se rentgenovými frekvencemi, ale tentokrát jsem měřil zakřivení nanovrstev. Taky jsem se zabýval kvantovou mechanikou, fyzikou pevných látek a fyzikou plazmatu a tímto směrem jsem šel studovat magisterské studium. Toto studium mě velice bavilo, protože to bylo méně teorie a více praxe. Bohužel jsem musel svou praxi přerušit, protože jsem měl hodně kritiků. Začal jsem své doktorské studium a rozhodl jsem se pracovat s něčím, co nikdo ještě nezkusil. Začal jsem se věnovat výzkumu bismutu.
David: Není tento bismut to, co jste mi jednou ukázal v hodině fyziky?
Pan Micienka: Ano. Bismut je prvek, který se nenachází na naší Zemi. Pochází z vesmíru, nejčastěji z nějaké komety. Byl a stále je neznámým prvkem. Při studiu tohoto prvku jsem se dostal do konfrontace s mnoha fyziky z celého světa, kteří nechtěli, abych se mu věnoval. Bylo to pro ně příliš drahé a nevěděli, jestli to vůbec bude užitečné pro průmysl a podobně.
David: Po výzkumu s bismutem, zjistili jste, zda je nějak užitečný?
Pan Micienka: Ten výzkum ještě ani neskončil. Musíš si uvědomit, že takový výzkum zabere hodně času a zapojení do něj je mnoho univerzit. Potřeboval jsem materiály a přístroje od různých univerzit, abych mohl výzkum posunout dál. Bylo to velice zajímavé, protože nikdo s bismutem ještě do té doby nepracoval. Po dlouhé době jsem cítil potřebu udělat něco nového. Tak jsem šel pomoct do charitativní organizace v Bosně. Pomáhal jsem lidem, kteří byli na okraji společnosti.
David: Myslíte si, že takové charitativní akce mohou změnit životy mladým lidem, jako jsem například já?
Pan Micienka: Jak to myslíš?
David: Jestli má práce v charitativní organizaci v cizí zemi pozitivní vliv?
Pan Micienka: Povím ti příběh. Měl jsem jednu kamarádku. Ona strašně toužila jet na misi do Keni. Společně jsme se o tom bavili a nakonec jsem se jí zeptal, jaký má vztah s rodiči. Ona řekla, že s mamkou nemluví a nebydlí doma. Já jsem jí řekl, že by měla strávit měsíc doma s mamkou, a pokud i po měsíci bude cítit touhu jít do Keni, tak tam má jet. Ona to nakonec udělala. Šla zpátky domů do Běloruska a po měsíci už nechtěla na misi jet. Zjistila, že starat se o někoho je mnohem těžší, než si myslela.
David: Je fyzika dnes těžší než byla, když jste byl v mém věku? A je gympl obecně náročnější než dříve?
Pan Micienka: Ona není těžší, ale je jiná. Fyzika se dnes vysvětluje jinak. Snaží se vám ukázat, že fyzika je všude kolem nás. V učebnicích vám ale často dávají jen problémy – a to mi vadí. Lepší by bylo dát vám nejdřív základ a z toho základu postupně přidávat další informace. Příkladem může být počasí. Já vám řeknu, že počasí je změna tlaku, a potom bychom měli pokračovat dál. Podle mě byste u toho tématu měli zůstat déle, abych vám vysvětlil, co je to ten tlak – a abyste ho mohli pochopit vlastní logikou a pak ho správně použít. Ta vysokoškolská fyzika tady v Rakousku je v mých očích jen všeobecný přehled. Je toho málo pro někoho, kdo by se chtěl věnovat odborné fyzice.
David: Co byste doporučil žákům naší školy?
Pan Micienka: Myslím si, že vy děláte skoro všechno dobře. Já tu rád učím, protože se mezi vámi cítím dobře. Jste ve věku, kdy jste na hranici dospělosti. Začínáte se formovat jako osobnosti – a je to vidět. Po osmém ročníku se budete muset rozhodnout, jestli chcete dál studovat. Hodně lidí tvrdí, že dnešní mládež je zkažená, ale my nevidíme, co se děje u nich doma, co je trápí – to prostě nevidíme. A často na to ani nebereme ohled. To je právě ta hranice mezi učitelem a profesorem a mezi sociálním cítěním. Skutečně si musíme stanovit, kdo jsme, a do jaké míry nás může ovlivnit ta emocionální stránka. Já jsem člověk, který vždycky bude brát ohled na emoce, i když to ostatní budou odsuzovat. Možná je to neprofesionální – ale to jsem prostě já. Vždycky mě zajímá, jak člověku pomoct, protože každý jednotlivý člověk má obrovskou hodnotu. Každý člověk může někomu pomoct. Každý člověk může darovat úsměv, objetí, pochopení. A bohužel nám to dnes chybí. V dnešní době se bojíme ukazovat svoji pravou tvář. Každý chce být jen silný. Každý nám ukazuje jen kamennou tvář, aby vypadal silně – a to je smutné. Je to smutné, protože bychom si měli pomáhat – ne se ničit.
David: Děkuji za rozhovor.